Z HISTORIE ROUBENÝCH STAVEB

09.11.2007

Základní tradiční dřevěná konstrukce stěn domů i některých hospodářských staveb se nazývá roubení - sestava vodorovně vrstvených trámů, vázaných v nároží tesařskými spoji. Nejjednodušší vazbu tvoří pouhý přesah nárožních konců - zhlaví. Vůbec nejjednodušší způsob zafixování takového rohu s přesahy může být doplnění o svislé zaražené kůly, které zamezí vybočení jednotlivých prvků z vazby.historie roubených staveb

 

K provedení řádného roubení nicméně na našem území patří takové úpravy nárožích, které nevyžadují přesahy nároží (kromě horních věnců) a tím samozřejmě ani další přidávané prvky, tzn. takové tvarování konců, aby se z vazby nemohly ani pod tlakem vysunout. Nejjednodušší způsob, který ještě počítá s přesahy zhlaví, představuje částečné vyžlabení v místě vazby, do kterého nasedne horní prvek opět svým výžlabkem. Oslabení prvků se vzájemným dosednutím sčítají, takže oboustranné vyžlabení do čtvrtiny tloušťky znamená, že ve vazbě zmizí mezera mezi dvěma nad sebou ležícími trámy ve stěně, protože ty na sebe zcela dosednou. Tento způsob, přes svou jednoduchost dostatečně účinný, z českých zemí známe pouze z posledních příkladů na Šumavě a v Pošumaví, kde se dlouho udržovaly velmi starobylé konstrukční zvyklosti. Jinak ale k žádoucímu profesionálnímu zpracování konstrukce zřejmě už od středověku patřily náročnější způsoby, bez ponechávaných nárožních přesahů zhlaví. Vzpomínkou na starobylé způsoby vazeb bylo provedení přesahů zhlaví alespoň na spodních a zejména horních věncích stěn, které byly pro soudržnost stěny i srubu jako celku nejdůležitější.

Základní, dlouhodobě užívaná byla rohová vazba na tzv. rybinu, ve které má konec každého trámu při bočním pohledu tvar připomínající rybí ocas. Vyjetí prvku z vazby se zamezuje protiběžně šikmým seříznutím či spíše ztesáním dosedajících ploch. Provedení takovéto rohové vazby se zdá na první pohled velmi jednoduché, ale pokus o rozkreslení, které by zohlednilo např. stejnoměrnost vazeb při rozdílných tloušťkách použitých trámů, ukáže složitost a náročnost provedení. Mladší a komplikovanější způsob, který se do vesnického prostředí postupně přesouvá na náročnější stavby až od závěru 18. století, představuje vazba na tzv. zámky - systém nahrazující šikmé plochy soustavou kolmo zalamovaných vodorovných a svislých plošek.

K roubení se používalo rovné jehličnaté dřevo, přičemž u obytných staveb se zřejmě preferovala jedle. Disproporce silnějších a slabších konců kmenů se vyrovnávala jejich střídavým kladením. Různě zpracovány s určitými vývojovými tendencemi byly i profily stěnových trámů. Nejstarší jsou jistě trámy nehraněné, tedy kuláče. Ty se někdy u obytných staveb zčásti přitesávaly zvenčí tak, aby se odstranily více vyčnívající části, a stěna se pokryla izolační vrstvou hliněné mazaniny. Důvodem tohoto postupu bylo i to, že alespoň u obytných staveb či místností se dlouho ponechával vnitřní líc stěn z kuláčů s přiznaným dřevem v rovinné linii a diference v tloušťkách se projevily a musely se napravovat na vnější straně stěn. Protože rybinová nárožní vazba se sama o sobě provádí na hraněném prvku, je typickým znakem starobylého provedení vnější strany nároží staveb z nehraněných kuláčů "půlměsíčkový" přechod z plného oblého tvaru na hraněnou koncovou část s vazbou (ve vnitřním nároží do sebe oblé tvary plynule "zajíždějí").

Spáry mezi kmeny se nejprve vycpaly mechem, přes který se natáhla hliněná mazanina, která se v interiéru mohla bílit nebo jinak barvit. Větší a méně plynulé spáry, vzniklé při užití méně kvalitního dřeva, se mohly před zakrytím mazaninou vyplnit i tenčí tyčovinou. Mladší roubené stěny se - jistě pod vlivem vyššího stavitelství - snažily i ve dřevě dosáhnou povrchu co možná nejhladšího prostřednictvím pracného ztesávání trámů, které měly na jednom nebo obou lících hladké plochy. V oblastech se zvlášť vyspělým tesařským řemeslem se hlavně v závěru rozvoje dřevěného stavitelství používaly trámy velkých průměrů, zpracované do profilu širokých, resp. vysokých desek o tloušťce cca 15 cm a výšce i více než 40 cm (severočeské "sklářské" domy na přelomu 18. a 19.století). Obdobné rozměry měly i stěny, roubené ve středním Polabí z tzv. trhanic - desek, štípaných z místního listnatého dřeva, nejčastěji dubu .

Na trámech roubených konstrukcí nacházíme oproti rámovým a hrázděným konstrukcím pouze zřídka tesařské značky, což bezpochyby znamená, že u roubených staveb častěji probíhala příprava jejich jednotlivých prvků přímo na místě stavby. Pokud někdy značky nalezneme, mají podobu římských číslic, nasekávaných bezpochyby sekerou, s postupným "přičítáním" jednotlivých vrstev trámů (tedy trám I, II, III atd.), nebo jsou tvořeny způsobem zcela odlišným, při němž jsou jednotlivé trámy značeny systémem vyrážených důlků. Ty se (v několika málo známých případech) umísťovaly tak, aby byla zaručena jednoznačná pozice trámu, tzn. aby nemohl být otočen zamýšlenou horní stranou dolů. Značily se tedy spáry, takže na každém trámě se provedly dvě značky nad sebou, vždy v pořadí "n" a "n+1". Tento systém zřetelně vypovídá o tom, že i roubené stavby se mohly připravovat mimo místo stavby (na dvorech tesařských dílen) a na staveniště se pouze přivážely a definitivně sestavovaly.

Problém roubené stěny představovala zejména stabilita její roviny při svislém tlaku horní části stavby, stropu a střechy (někdy také patra). Ke ztužení se užívaly jednak svislé čepy, propojující v dlabaných nebo vrtaných jamkách sousední trámy, nebo (v severozápadních Čechách) masivnější krátké latě, vkládané ve sparách do drážek kolmo mezi trámy, zejména poblíž otvorů, které stabilitu stěny zmenšují. Viditelná čela těchto vložek, umísťovaných zpravidla ve svislých liniích, vypadají při pohledu zvenčí tak, jakoby z interiéru pronikala tenčí roubená příčka.

Na rozdíl od stojícího trámu ležící trámy vzdorují špatně dlouhodobému působení tlaku a postupně se slehávají. Je to vidět na mnoha starých roubených stavbách, zvláště patrových, kde je jakýmsi "pevným bodem" zděný střed dispozice s kuchyní a komínem, od kterého se stavba směrem k oběma čelům jakoby svěšuje. I u nepříliš velkých staveb můžeme nalézt i více než třiceticentimetrové snížení. Slehávání srubu bývá dobře patrné i v interiéru roubených světnic podle sklonu stropu. Ve světnici je pevný, převážně zděný roh za topeništěm, kde probíhá maximálně několik málo horních trámových vrstev (které v těchto místech navíc nedegradují vlhkem), nejvíce poklesá protilehlý kout, ve kterém se stýkají obě okenní stěny.

Špatné vzdorování svislému tlaku vedlo ke hledání zajímavých řešení u patrových roubených domů. Případy, při nichž na sobě plynule spočívala roubená stěna přízemí i patra, byly spíše ojedinělé. Při běžnější výstavbě patrových domů se brzy vyvinuly systémy, které se snažily problém odstranit. V oblasti severního pohraničí se užívala takzvaná podstávka, která vlastně obkročila roubenou konstrukci přízemí a patro nesla sama - ta však už spadá do kategorie konstrukcí rámových.